"Je pravda, žes udělal to, co si myslím, žes udělal?!" zařval znenadání vysoký číšník na malého. "Jestli myslíš to s ní," pohlédl malý nevraživě, ale stále ještě s ledovým klidem na servírku, "tak jo." Velký vrazil maému pěstí, ale to už se několik lidí probralo z ochromení a vtrhlo do baru. V tu chvíli se ale objevil vrchní. "co to tady sakra je? Zákazníci lezou do baru, vy řvete, a...proboha, vy krvácíte!" A s těmito slovy se vrchní odporoučel k zemi.
Ivana se nenápadně přitočila k velkému. "Co se děje?" To ale neměla dělat, protože v tázaném vzbouřila další vlnu nechuti a vzteku. "Tenhleten hajzl," popadl malého, který byl napůl v bezvědomí, za límec, "znásilnil chudáka Anetu, když mu bylo čtrnáct! ČTRNÁCT, CHÁPEŠ?!?"
"Chápu," odpověděla Ivana odměřeně. "Kdo je Aneta?" Odpověď jen vyplnila její domněnku. "to jsem já." Servírka byla rudá v obličeji, ale přesto v něm Ivana uviděla takový zvláštní výraz...jakoby vítězoslavný...ale proč? "Začínám být vážně divná," pomyslela si Ivana. "Prase jedno," odplivl si na malého velký a ještě do něj několikrát kopnul. Poté se vytratil.
Ivana přemýšlela. Malý se zvednul a opatrně se dotknul svého zjevně přeraženého nosu. Sykl bolestí. "Vy, malej," neovládla se Ivana. Malý se ale kupodivu neurazil. "jenom tak pro informaci, jsem Martin."